Rozhovor s filmovým historikem Fabiem Melellim / L‘intervista con lo storico del cinema Fabio Melelli

Filmový historik, badatel a publicista Fabio Melelli (*1970) se narodil v Kodani a je italsko-dánského původu, ale žije v Itálii. Působil také v oblasti žurnalistiky a pracoval i pro televizi a rozhlas. Zaměřuje se na historii italského filmu, ale i jiných národních kinematografií. Vedle mnohých knih a časopiseckých studií se často věnuje rozhovorům se známými a kultovními osobnostmi filmu a kultury, za nimiž přímo cestuje nebo se s nimi setkává v rámci různých společenských událostí. S Fabiem se známe od roku 2013 a naše cesty se potkaly především kvůli našim společným zájmům, mezi něž patří italský film a kultura, ale i jiná témata. Požádal jsem Fabia o rozhovor a vyměnili jsme si tak na chvíli role v příběhu, v němž se vášnivý tvůrce orální filmové historie sám stává dotazovaným v krátkém povídání pro můj blog. 

 

Fabio Melelli v kinosále / Fabio Melelli in sala del cinema (2019).

Jsi v Itálii i zahraničí známý jako filmový historik a publicista. Jak ses dostal k tomuto oboru a proč ses rozhodl právě pro film?

V mém dětství jsem se setkal s filmem, díky kterému jsem pochopil kouzlo kinematografie a přivedl mě k tomu, abych se začal zajímat o sedmé umění už v raném věku. Tímto filmem je 2001: Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey, 1968) Stanleyho Kubricka, který jsem viděl, když jsem byl velmi malý v jednom kinosále v Perugii se svým otcem. Samozřejmě jsem všemu ve filmu nerozuměl, ale pochopil jsem, jak může být kinematografie fascinující a tajemná zároveň.

Filmová historie a publicistika má v Itálii velmi silnou tradici. Jaká je u vás situace v této oblasti v posledních letech a v současnosti?

Postupem času došlo k intenzivnímu rozvoji obou těchto oborů v důsledku exponenciálního růstu akademických a neakademických kurzů, což vedlo i k rozšiřování knižních publikací. Možnost využití nových technologických nástrojů a nových mediálních platforem nepochybně vedla stále více lidí ke kultivaci dějin kinematografie, a proto přibylo i těch, kteří se zabývají filmovou publicistikou. K této naprosto pozitivní skutečnosti přispívá i celková lepší kvalita.

Na tuto otázku bych ještě navázal osobnostmi z oblasti psaním o filmu. S jakými italskými historiky a publicisty jsi byl v kontaktu nebo měl možnost s nimi spolupracovat?

Napsal jsem mnoho knih s výjimečným kolegou, jako je dnes jednadevadesátiletý Enrico Lancia, jehož impozantní paměť a odborné znalosti jsou stále mimořádným zdrojem pro ty, kdo se zabývají filmovou žurnalistikou. Zejména s Enricem Lanciou a Massimem Giraldim jsme vydali svazky o o hercích působících v hraném filmu a dabingu. S Gerrym Guidou jsme se pustili do analýzy některých důležitých italských komediálních filmů v sérii knih, které vyšly v nakladatelství Artdigiland. S vynikajícím znalcem a přítelem Michelangelem Cardinalettim jsem se věnoval publikacím v akademických vědeckých časopisech a s Francescem Rondolinim jsem napsal knihu věnovanou festivalu v Sanremu. V současné době vychází kniha napsaná s Antoniem Tentorim – druhou po Il gatto nel cervello di Lucio Fulci (Kočka v mozku Lucia Fulciho) –, který je nejen milým přítelem, ale také uznávaným spisovatelem a scénáristou.

Fabio Melelli a skladatel Ennio Morricone / Fabio Melelli e il compositore Ennio Morricone (2014).

Jsi autorem nebo spoluautorem několika desítek knih o filmu. Na které projekty vzpomínáš nejraději a které jsou ti zaměřením nejbližší?

Každou knihu, kterou jsem vydal, jsem se snažil udělat co nejlépe, jak to jen bylo možné. Obzvláště oblíbenou knihou je Sergio Leone e il western all’italiana. Tra mito e storia (Sergio Leone a western po italsku. Mezi mýtem a historií) vydaná v nakladatelství Morlacchi v roce 2010, v níž jsem se pokusil co nejstručněji analyzovat mého oblíbeného režiséra. Ještě dnes je to můj malý bestseller. Pak jsou tady některé knihy, které nikdy nebyly vydány. Konkrétně slovník italských dabingových herců s více než 700 hesly, jenž jsem napsal společně s Enricem Lanciou a možná v budoucnu spatří světlo světa...

Svou práci propojuješ s cestováním, během něhož se setkáváš s různými filmovými a kulturními osobnostmi. Co ti tato zkušenost přináší a jak obohacuje tvou práci?

Myslím, že cestování je vždy obohacením a podnětem k rozšíření duševního a kulturního obzoru. Vždy jsem se rád potkával s lidmi, možná i proto jsem za ta léta nashromáždil několik stovek nebo možná tisíců rozhovorů a svědectví s profesionály z oblasti zábavy a podívané. Věřím, že orální historie je stejně důležitá jako ta „oficiální“ svěřená uznávaným zdrojům, a proto se pokaždé, když musím některý film analyzovat nebo si o něm musím prohloubit své znalosti, snažím aktivovat paměť těch, kteří na něm pracovali.

Měli jsme možnost spolupracovat například na kolektivních knihách o italských režisérech Luigim Scattinim a Aldu Ladovi. Jak vzpomínáš na tuty projekty a jak vnímáš postavení filmařů v historickém kontextu?

Pamatuji si především na knihu o Luigi Scattinim, protože jsem Scattiniho poznal před mnoha lety a oceňoval jsem ho nejen pro jeho skvělé filmařské kvality, ale i pro jeho nefalšovanou lidskost. Byl to přátelský člověk s vynikajícími způsoby, stejně jako jeho dcera a velmi dobrá herečka Monica Scattini, která zemřela ještě příliš mladá. Luigi Scattini a Aldo Lado jsou režiséři, kterým je až dnes jako autorům přikládán správný význam poté, co byli během svého života dostatečně zesměšňováni kritikou, která často nebyla schopna překročit úzce vymezené ideologické rámce.

Fabio Melelli a skladatelka Nora Orlandi / Fabio Melelli e la compositrice Nora Orlandi (2015).

Italská kinematografie má velmi bohatou historii a mnozí tvůrci, filmy a žánry jsou známé v mezinárodním kontextu. Jaké oblasti italského filmu jako divák preferuješ a na jakých filmech a žánrech jsi vyrostl?

Vyrůstal jsem na italských westernech, ale byl jsem opravdovým cinefilem, protože jsem byl dítětem a adolescentem v době, kdy v Itálii právě probíhalo v televizním vysílání uvolňování a každou hodinu ve dne i v noci jsem měl možnost shlédnout všechny druhy filmů. Ve stejný den jsem mohl v rychlém sledu vidět filmy Roberta Bressona, Luise Buñuela, Valeria Zurliniho a... Joea D‘Amata!

Italský film je bohatý především na různé populární žánry, z nich nejúspěšnější je dodnes italský western. Jak vnímali italští kritici a historici populární žánry kdysi a dnes a jak se měnil pohled na filmy pro široké publikum?

Kdysi byla italská kritika „militantní“, to znamená, že v analýzách filmů často vyjadřovala předsudky. Ať již byla kritika marxistická, zejména komunistická, nebo katolická, posuzovala snímky kvůli jejich obsahu a domnělé „morálce“. Takže populární žánry byly vždy a z velké části hanobeny. Teď se to naštěstí změnilo, ale musíme být opatrní, protože nové formy cenzury ovlivňují osud kinematografie, a to nejen italské. Například dnes by filmy Piera Paola Pasoliniho pravděpodobně nenašly žádného producenta, který by byl ochoten je financovat. Politická korektnost, která zajisté vzniká s těmi nejlepšími úmysly, se ve skutečnosti do značné míry promítá do svobody projevu, který by podle mého názoru měl být tvůrcům vždy zaručen. Samozřejmě musí být dodrženy meze respektování zákonů.

Už jsem zmínil italský western, který má silné zastoupení nejen u publika, ale také u fanoušků a sběratelů. Jaký význam má tento populární žánr pro italskou kulturu a společnost?

Ve svých univerzitních kurzech se systematicky věnuji italskému westernu, protože je to také způsob, jak vyprávět historii naší země mezi ekonomickým boomem a neslavnými olověnými léty. Ale samozřejmě také představuji náš western jako autenticky italský žánr, úzce spojený s kořeny naší národní kultury. Opírá se rovněž o indoevropskou kulturu, z níž vychází klasický mýtus představující základní kámen žánru.

Fotografie pocházejí ze soukromého archivu Fabia Melelliho.

Fabio Melelli a scenárista Ernesto Gastaldi / Fabio Melelli e il sceneggiatore Ernesto Gastaldi (2014).

Lo storico, ricercatore ed saggista del cinema Fabio Melelli (*1970) è nato a Copenaghen ed è di origine italo-danese, ma vive in Italia. Ha operato anche nel campo del giornalismo e ha lavorato per la televisione e la radio. Si concentra sulla storia del cinema italiano, ma anche di altre cinema nazionali. Oltre a numerosi libri e studi nelle riviste, il suo contenuto frequente sono interviste a personaggi noti e di culto del cinema e della cultura, ai quali viaggia direttamente o li incontra in vari eventi sociali. Io e Fabio ci conosciamo dal 2013 e le nostre strade si sono incrociate principalmente per i nostri interessi comuni, che comprendono il cinema e la cultura italiana, ma anche altri argomenti. Ho chiesto un’intervista a Fabio e ci siamo scambiati per un momento i ruoli in una storia in cui l’appassionato autore della storia del cinema orale diventa lui stesso l’intervistato in una breve conversazione per il mio blog.

Fabio Melelli a režisér Aldo Lado / Fabio Melelli e il regista Aldo Lado (2017).

Sei conosciuto in Italia e all’estero come storico e saggista del cinema. Come sei arrivato a questo campo e perché hai deciso proprio per il cinema?

Nella mia infanzia c’è stato un film che mi ha fatto capire la magia del cinema e mi ha portato a interessarmi precocemente della Settima arte. Questo film è 2001: Odissea nello spazio (2001: A Space Odyssey, 1968) di Stanley Kubrick, che vidi molto piccolo in una sala di Perugia insieme a mio padre. Naturalmente non compresi tutto del film, ma intuì quanto il cinema potesse essere affascinante e misterioso nello stesso tempo.

La storia e giornalismo del cinema hanno una tradizione molto forte in Italia. Qual è la situazione in questo ambito negli ultimi anni e attualmente da voi?

Nel tempo c’è stato uno sviluppo intenso di queste due pratiche, dovuto alla crescita esponenziale di corsi accademici e non, che ha portato alla proliferazione di pubblicazioni in materia. Indubbiamente la possibilità di fruire dei nuovi strumenti tecnologici e delle nuove piattaforme mediatiche ha portato sempre più persone a coltivare la storia del cinema, e quindi di conseguenza sono aumentati anche coloro che si occupano di giornalismo cinematografico. Questo è un dato assolutamente positivo, anche in termini di migliore qualità complessiva.

Vorrei approfondire questa domanda con personalità legate alla scrittura del film. Con quali storici e pubblicisti italiani sei stato in contatto o con cui hai avuto l’opportunità di lavorare?

Ho scritto molti libri con un collega eccezionale come Enrico Lancia, oggi novantunenne, la cui formidabile memoria e competenza è ancora oggi una straordinaria risorsa per chi si occupa di pubblicistica cinematografica. In particolare con Enrico Lancia e Massimo Giraldi, abbiamo pubblicato volumi sui caratteristi e sul doppiaggio. Con Gerry Guida abbiamo affrontato l’analisi di alcuni importanti film della commedia all’italiana con una serie di libri editati, tra gli altri, da Artdigiland. Con Michelangelo Cardinaletti, eccellente studioso e amico, mi sono dedicato a pubblicazioni sulle riviste scientifiche di ambito accademico e con Francesco Rondolini ho scritto un libro dedicato al Festival di Sanremo. Attualmente è in uscita un libro scritto con Antonio Tentori – il secondo dopo Il gatto nel cervello di Lucio Fulci – che oltre che un caro amico, è un apprezzato scrittore e sceneggiatore. 

Fabio Melelli a režisér Alberto De Martino / Fabio Melelli e il regista Alberto De Martino (2014).

Sei autore o coautore di diverse dozzine di libri sul cinema. Quali progetti ricordi di più e quali ti sono più vicini in termini di focus?

Ogni libro che ho pubblicato ho cercato di farlo al meglio delle mie possibilità. Un libro al quale sono particolarmente affezionato è Sergio Leone e il western all’italiana. Tra mito e storia (Morlacchi, 2010), un volume in cui ho cercato, nel modo più sintetico possibile, di analizzare il mio regista preferito. Ancora oggi è un mio piccolo bestseller. Poi ci sono alcuni libri che non sono mai stati publicati; in particolare un dizionario dei doppiatori italiani con oltre 700 voci, scritto insieme a Enrico Lancia, che magari in futuro potrà vedere la luce...

Al lavoro unisci i viaggi, durante i quali incontri diverse persone cinematografiche e culturali. Cosa ti porta questa esperienza e come arricchisce il tuo lavoro?

Credo che il viaggio sia sempre un arricchimento e uno stimolo ad allargare i propri orizzonti, mentali e culturali. Ho sempre amato conoscere le persone, forse anche per questo negli anni ho raccolto diverse centinaia, o forse migliaia, di interviste e testimonianze a professionisti dello spettacolo. Ritengo che la storia orale sia importante quanto quella “ufficiale” affidata alle fonti riconosciute, per questo ogni volta che devo analizzare un film o approfondirne la conoscenza cerco di attivare la memoria di chi vi ha lavorato.

Abbiamo avuto l’opportunità di collaborare per esempio ai libri collettivi sui registi italiani Luigi Scattini e Aldo Lado. Come ricordi questi progetti e come percepisci la posizione di questi cineasti nel contesto storico?

Ricordo il libro su Luigi Scattini in modo particolare, perché ho avuto modo di conoscere Scattini tanti anni fa e di averlo apprezzato non solo per le innegabili doti di cineasta, ma anche per quelle più schiettamente umane. Era una persona affabile, di modi squisiti, come lo era d’altra parte la figlia Monica Scattini, bravissima attrice scomparsa ancora troppo giovane. Luigi Scattini e Aldo Lado sono registi a cui oggi si attribuisce la giusta importanza di autori, dopo che in vita erano stato abbastanza dileggiati da una critica spesso incapace di vedere al di là di ristretti schemi ideologici.

Fabio Melelli a režisér Gianfranco Parolini / Fabio Melelli e il regista Gianfranco Parolini (2017).

Il cinema italiano ha una storia molto ricca e molti autori, film e generi sono conosciuti in un contesto internazionale. Quali ambiti del cinema italiano preferisci come spettatore e con quali film e generi sei cresciuto?

Sono cresciuto con il western all’italiana, ma ho avuto un imprinting cinefilo davvero a 360 gradi, essendo stato bambino e adolescente all’epoca in cui in Italia era appena stato liberalizzato l’etere televisivo, e ad ogni ora del giorno e della notte si potevano vedere film di tutti i tipi: nello stesso giorno potevo vedere in rapida sequenza film di Robert Bresson, Luis Buñuel, Valerio Zurlini e… Joe D’Amato!

Il cinema italiano è particolarmente ricco di vari generi popolari, di cui il western italiano è ancora quello di maggior successo. Come hanno percepito i generi popolari allora e oggi i critici e gli storici italiani, e come è cambiata la visione del cinema per grande pubblico da parte di loro?

Un tempo la critica italiana era “militante”, ovvero esprimeva spesso dei pregiudizi nell’analisi del cinema, che fosse quella marxista, sopratutto comunista, o quella cattolica, le opere venivano giudicate per il contenuto e per la loro supposta “morale”. Quindi i generi popolari erano invariabilmente e in larga parte stroncati. Ora per fortuna le cose sono cambiate, ma dobbiamo fare attenzione perché nuove forme di censura si addensano sulle sorti del cinema, non solo italiano. Oggi i film di Pier Paolo Pasolini probabilmente non troverebbero alcun produttore disposto a finanziarli. Il politicamente corretto, che certo nasce con le migliori intenzioni, di fatto si traduce in un grosso limite per la libertà di espressione, che io credo debba essere sempre garantita agli artisti, nei limiti del rispetto delle leggi naturalmente.

Ho già accennato al western italiano, che ha una forte presenza non solo tra il pubblico, ma anche tra gli appassionati e i collezionisti. Qual è la importanza di questo genere popolare per la cultura e società italiana?

Nei miei corsi universitari affronto sistematicamente il western all’italiana, perché è anche un modo per raccontare la storia del nostro paese, a cavallo del boom economico e dei famigerati anni di piombo. Ma ovviamente presento il nostro western anche come un genere autenticamente italiano, strettamente legato alle radici delle nostra cultura nazionale, quella indoeuropea, da cui discende il mito classico, che è l’architrave del genere. 

Fabio Melelli a režisér Dario Argento / Fabio Melelli e il regista Dario Argento.

Le foto provengono dall’archivio privato di Fabio Melelli.