Rozhovor se spisovatelem a esejistou Guidem Sgardolim / L‘intervista con scrittore e saggista Guido Sgardoli

Guido Sgardoli (*1965) je italský spisovatel, romanopisec a prozaik, který se zaměřuje převážně na beletrii pro děti a mládež, ale píše rovněž pro dospělé publikum. S Guidem jsme se po online komunikaci setkali také osobně na knižním festivalu Svět knihy v Praze v roce 2022, kde jsme měli možnost osobně si popovídat o italské populární literatuře, dobrodružných románech, ale i filmu. Guida považuji za jednoho z pokračovatelů Emilia Salgariho i dalších italských beletristů, na jehož rozmanitá dobrodružství můžeme nalézt v jeho knihách rozmanité odkazy. Nejedná se ale vyloženě o salgariovského autora, ale vypravěče s vlastním autonomním stylem a tématy. Rozhovor s Guidem jsem zamýšlel udělat rozhovor již daleko dříve, ale v rámci různých jiných projektů jsem se k němu dostal až nyní a měl tak možnost více nahlédnout do jeho tvorby. Naše povídání zaměřené zejména na literaturu si nyní máte možnost přečíst v následujícím příspěvku.

Guido Sgardoli (2016).

Patříš v současnosti v Itálii mezi nejznámější autory beletrie pro děti a mládež. Co tě přivedlo právě k tomuto druhu literatury?

Myslím, že narození syna mě více přiblížilo k dětskému světu. Zjistil jsem, že mě velmi bavilo vyprávět jednoduché a ironické příběhy, ale které se také vyrovnávají s důležitými tématy.

Ve svých příbězích si již experimentoval s různými žánry. Přemýšlíš o žánrech již během psaní nebo nakonec někdy vyplynou samy z vyprávění?

S výjimkou kriminálních příběhů a thrillerů, u nichž musí být vše předem připravené, se mé ostatní knihy drží zejména původní idey. Nápad není založený na žánru. Jedná se jednoduše jen o osnovu, která je pak rozvíjena dále. Je to pak zejména příběh, který si vymezuje svou cestu a stává se žánrem. Nicméně mnohé mé knihy se nezakládají na příslušnosti k jednomu konkrétnímu žánru a to právě vyvolává u knihoven a knihovníků určitou komplikovanost a nejistotu při jejich zařazování.

V některých románech jsi využil i známé postavy z italské populární kultury jako Sandokan nebo Diabolik. Jaký význam mají tito hrdinové pro italské publikum?

Obecně řečeno, každý kladný hrdina je vždy důležitý, protože se jedná o symbol vykoupení, odvahy a spravedlnosti. Je tím, kým bychom my všichni chtěli být, ale nemůžeme nebo se neodvažujeme. Jedná se o charakter, do něhož se rádi vžíváme. Mým prvním hrdinou byl Zorro. Ještě dnes ho stále považuji za jeden z mých idolů. 

Guido Sgardoli (2022).

Některé žánry jako jsou thriller nebo horor se zdají být obtížně uchopitelné pro dětského čtenáře. Jak pojímáš tyto žánry pro dětské oči?

Ve skutečnosti žádný žánr, stejně jako žádné téma, není z dětského světa vyloučen. V knihách pro děti se můžeme vypořádat se vším jako láska, smrt, rozvod, odlišnost nebo sexualita. Důležité je, jak tato témata pojmeme. Je zapotřebí volit správná slova, správné příklady a správné způsoby.

Děti a mládež mají podobně jako dospělí rádi vzrušující příběhy založené na napětí a dobrodružství. Snažíš se oslovit také dospělé čtenáře?

To jsem již udělal u dvou thrillerů Rosso veneziano (Benátská červeň, 2013) a Il senso dell’alligatore (Pocit aligátora, 2023). První z nich je historický thriller zasazený do renesančních Benátek, jehož hrdinou je skvělý malíř Giorgione. Druhý román se odehrává ve Spojených státech v roce 2000 a vypráví o obtížném znovuzrození muže po vážné nehodě, který se rozhodne usadit se v jiném státě.

Napsal jsi také několik westernů pro děti a mládež, které již v Itálii psali také Emilio Salgari nebo Luigi Motta. Jaký máš vztah k tomuto populárnímu žánru a co tě na něm fascinuje?

Vyrostl jsem na komiksech o Texovi a filmech Johna Forda. Později jsem objevil, že western existuje také v knihách, jako třeba v těch, které napsali Emilio Salgari a Luigi Motta. Často jsem cestoval po Spojených státech a zvláště na Západě, kde jsem do hloubky studoval historii a tradici tohoto světa i americké domorodé populace. Do určité míry mi tak přišlo přirozené v mé tvorbě znovu vylíčit tyto nálady, příběhy a legendy. Je hezké, že dnešní mládež znovuobjevuje epopej o Západu, která je metaforou života a vypráví o tvrdém zápasu o získání vlastního místa na světě.

Guido Sgardoli (2018).

Chtěl bych se na chvíli zastavit u Emilia Salgariho, který je v Itálii kulturním mýtem několika generací. Jaké jeho romány máš nejraději a jaké odkazy můžeme nalézt v tvých románech?

Emilio Salgari byl odrazovým bodem pro můj literární vývoj. Jedna z mých preferovaných oblastí je přirozeně malajský cyklus s postavou Sandokana. Ale také Černý korzár (Il corsaro nero, 1898) má v mém srdci speciální postavení. Salgari byl průkopníkem dobrodružného románu v Itálii (a v Jižní Americe) a v jeho tvorbě nalézám ozvěny epiky z Důmyslného rytíře don Quijota de la Manchy (El Ingenioso Hidalgo Don Quijote de la Mancha, 1605-1615) Miguela de Cervantese y Saavedry nebo z Bídníků (Les Misérables, 1862) Victora Huga. Byl to anarchista, který se svobodným duchem vyprávěl fantastickým, ale pravděpoodbným způsobem. Byl ve své době absolutně moderní. Myslím, že to vše lze s nutnou přiměřeností znovu objevit i v mých románech. Říkal, že psát znamená “Cestovat bez nepříjemností se zavazadly”. Naprosto s ním souhlasím.

U tvého románu Sedmý kámen (La settima pietra, 2018) jsem měl pocit, že se zde setkávají Emilio Salgari a Dario Argento. Zamýšlel jsi pojmout napínavé vyprávění právě takto?

Tak to je hezké sladění, které by mě upřímně nenapadlo. Přesto je jasné, že také mistři jako Emilio Salgari a Dario Argento ovlivnili určitým způsobem mou tvorbu. Stejně tak jako Stephen King, který je velmi přítomný v knize, kterou cituješ. Líbí se mi vyprávění bohaté na napětí. Udržuje čtenáře přilepeného ke stránkám, bere dech a udržuje v něm touhu dojít až do konce. Avšak ne všechny romány jsou vytvořené tímto mechanismem. Záleží na tom, co jsem říkal na začátku, tedy na příběhu. Pokud se příběh propůjčuje napětí, tak je to jen dobře, jinak v opačném případě musí být rytmus pomalejší a zajímavější.

V Itálii byla literární a filmová kritika dlouhá léta nenávistná vůči populárním žánrům. Jak přijímají italští kritici a novináři tvé romány?

Bitva o žánry stále probíhá. Literární žánry bývají často a překrouceně považovány za literaturu série B. Ale nezapomínejme, že mnohé literární žánry z určitého období (vezmi si právě Emilia Salgariho) jsou dnes zařazovány mezi mistrovské kousky. Mé knihy – snad proto, že občas nejsou zařaditelné do přesného žánru – kritika miluje a svědčí o tom i mnohá udělená ocenění. Nicméně je to publikum, které určuje u konkrétní knihy úspěch či nikoliv. Publiku na žánrech příliš nezáleží. Důležité je, aby byl příběh upřímný, obstál a obsahoval emoce. A to je to, co se pokouším v mých knihách vytvářet.

Guido Sgardoli (2018).

 

Fotografie pocházejí ze soukromého archivu Guida Sgardoliho.

Guido Sgardoli (*1965) è uno scrittore, romanziere e prosatore italiano di storie che si concentra principalmente sulla narrativa per bambini e giovani, ma scrive anche per un pubblico adulto. Dopo la comunicazione online, ho incontrato Guido di persona anche al festival del libro Svět knihy (Il mondo del libro) a Praga nel 2022, dove abbiamo avuto l’opportunità di parlare di persona di letteratura popolare italiana, romanzi d’avventura ma anche di cinema. Considero Guido uno dei successori di Emilio Salgari e di altri scrittori di narrativa italiani, alle cui varie avventure possiamo trovare vari riferimenti nei suoi libri. Tuttavia non si tratta di un autore strettamente salgariano, ma di un narratore con uno stile autonomo e propri temi. Avevo intenzione di intervistare Guido molto tempo prima, ma nell’ambito di vari altri progetti l’ho chiesto solo ora e ho così avuto l’opportunità di conoscere meglio il suo lavoro. Adesso potete leggere la nostra conversazione, incentrata principalmente sulla letteratura, nel contributo seguente.

Guido Sgardoli v poušti v Novém Mexiku. / Guido Sgardoli nel deserto del New Mexico (1997).

Attualmente sei uno degli autori di narrativa per bambini e ragazzi più conosciuti in Italia. Cosa ti ha avvicinato a questo tipo di letteratura?

Credo la nascita di mio figlio e l’essermi avvicinato così al mondo infantile. Ho scoperto che mi divertivo molto a raccontare storie semplici e ironiche, ma che affrontavano anche tematiche importanti.

Ha già sperimentato diversi generi nelle sue storie. Pensi ai generi già mentre scrivi o emergono alla fine dalla narrazione?

A parte le storie crime o thriller, dove tutto deve essere preparato in anticipo, il resto dei miei libri segue l’idea iniziale. E l’idea non ha genere. È semplicemente un abbozzo che va sviluppato. È poi la storia che prende una determinata strada e diventa genere. Molti dei miei libri, comunque, non si riconoscono in un genere ben definito e questo provoca qualche difficoltà e incertezza da parte dei librai e dei bibliotecari.

In alcuni dei tuoi romanzi hai utilizzato anche personaggi noti della cultura popolare italiana come Sandokan o Diabolik. Qual importanza hanno questi eroi per il pubblico italiano?

In generale, per chiunque, l’eroe positivo è sempre importante: è simbolo di riscatto, coraggio, giustizia. È quello che tutti noi vorremmo essere, ma non possiamo o non osiamo. Il carattere nel quale ci piace immedesimarci. Il mio primo eroe è stato Zorro. Ancora oggi lo considero uno dei miei idoli.

Guido Sgardoli v Monument Valley v USA. / Guido Sgardoli nella Monument Valley, Stati Uniti (2004).

Alcuni generi come il thriller o l’horror sembrano difficili da comprendere per i lettori bambineschi. Come si creano questi generi per gli occhi dei bambini?

In realtà nessun genere, come nessun tema, è precluso all’infanzia. Amore, morte, divorzio, diversità, sessualità, tutto può essere affrontato nei libri per bambini. L’importante è come viene affrontato. Servono le parole giuste, i giusti esempi, il giusto modo.

I bambini e i giovani, similmente come gli adulti, amano le storie emozionanti basate sulla suspense e sull’avventura. Stai cercando di raggiungere anche i lettori adulti?

L’ho già fatto con due thriller: Rosso Veneziano (2013) e Il senso dell’alligatore (2023). Il primo è un thriller storico ambientato nella Venezia rinascimentale con protagonista il grande pittore Giorgione. Il secondo si svolge negli Stati Uniti nell’anno 2000 e racconta la difficile rinascita di un uomo che, in seguito a un grave incidente, decide di stabilirsi in un altro Stato.

Hai scritto anche diversi western per bambini e ragazzi, che in Italia erano già stati scritti da Emilio Salgari o Luigi Motta. Qual è il tuo rapporto con questo genere popolare e cosa ti affascina di esso?

Sono cresciuto con i fumetti di Tex e i film di John Ford. Poi ho scoperto che il western era anche nei libri, come quelli di Emilio Salgari e Luigi Motta. Ho viaggiato spesso negli Stati Uniti e, in particolare, nel West, studiando a fondo la storia e le tradizioni di quel mondo e dei nativi americani. Così, a un certo punto, mi è venuto naturale riproporre anche nei miei scritti quelle atmosfere, quelle storie o leggende. È bello che i ragazzi di oggi riscoprano l’epopea del West, metafora della vita, della dura lotta per conquistare il proprio posto nel mondo.

Guido Sgardoli (2022).

Vorrei fermarmi un po’ da Emilio Salgari, che in Italia è un mito per diverse generazioni. Quale dei suoi romanzi ti piacciono di più e quali riferimenti salgariani possiamo trovare nei tuoi romanzi?

Emilio Salgari è stato un punto di riferimento per la mia crescita letteraria. Naturalmente il ciclo della Malesia con Sandokan come protagonista è uno dei miei preferiti. Ma anche il Corsaro Nero (1898) ha un posto speciale nel mio cuore. Salgari è stato l’alfiere del romanzo d’avventura in Italia (e in Sud America) e nel suo lavoro trovo echi dell’epica di Don Chisciotte della Mancia (El Ingenioso Hidalgo Don Quijote de la Mancha, 1605-1615) di Miguel de Cervantes y Saavedra o de I miserabili (Les Misérables, 1862) di Victor Hugo. Era un anarchico, uno spirito libero, che narrava in modo fantastico ma verosimile. Ed era assolutamente moderno per i suoi tempi. Tutto questo credo che si possa ritrovare, con le dovute proporzioni, anche nel mio lavoro. “Scrivere è viaggiare senza la seccatura dei bagagli”, diceva. Sono assolutamente d’accordo.

Con il tuo romanzo La settima pietra (2018) ho avuto l’impressione che qui si incontrano Emilio Salgari e Dario Argento. Volevi concepire la narrazione ricca di suspense proprio così?

È un bell’accostamento, al quale, sinceramente, non avevo pensato. Però è chiaro che anche maestri come Emilio Salgari e Dario Argento hanno in qualche modo influenzato il mio lavoro. Così come Stephen King, molto presente nel libro che tu citi. La narrazione ricca di suspense mi piace. Tiene incollato il lettore alle pagine, toglie il fiato e fa venire voglia di arrivare alla fine. Non tutti i romanzi, però, sono costruiti con questo meccanismo. Dipende, come dicevo all’inizio, dalla storia. Se la storia si presta alla suspense allora bene, altrimenti il ritmo deve essere più lento e coinvolgente.

In Italia la critica letteraria e cinematografica è da molti anni ostile ai generi popolari. Come percepiscono i critici e giornalisti italiani tuoi romanzi?

La battaglia sul genere è ancora in corso. I generi letterari vengono spesso e a torto considerati letteratura di serie B. Ma non dimentichiamo che molta letteratura di genere di un tempo (vedi proprio Emilio Salgari) oggi viene annoverata tra i capolavori. I miei libri, forse proprio perché a volte non riconoscono un genere preciso, sono amati dalla critica e i numerosi premi stanno a testimoniarlo. Però è il pubblico, quello che decreta il successo o meno di un libro. E al pubblico, dei generi, importa poco. Quello che importa è che la storia sia onesta, che stia in piedi, che emozioni. E questo è ciò che cerco di fare nei miei libri.

Setkání v Praze. / L'incontro a Praga (2022).

Le foto provengono dall’archivio privato di Guido Sgardoli.