Rozhovor s filmovou herečkou Silvií Collatinou / L‘intervista con attrice del cinema Silvia Collatina

Herečku Silvii Collatinu (*1972) jsem poprvé kontaktoval v roce 2009 a od té doby jsme si příležitostně psali zejména o její spolupráci s režisérem Luciem Fulcim. Na toto téma jsem také převážně zaměřil náš rozhovor pro můj blog, protože se jedná o fanoušky, sběrateli, ale i filmovými historiky nejvyhledávanější oblast její herecké tvorby. Silvia se proslavila zejména rolí přízračného děvčátka Mae Freudstein ve Fulciho hororu Dům u hřbitova (Quella villa accanto al cimitero, 1981), který jsem poprvé viděl v adolescentním věku na videokazetě a posléze i v pozdně nočním programu v televizi. Silvia není pouze kultovní a mezinárodně proslulou dětskou herečkou, ale také vášnivou obdivovatelkou a sběratelkou hororů. Je velmi otevřená a vstřícná vůči svým fanouškům a je častým hostem italských i zahraničních filmových festivalů zaměřených na horor. Se Silvií jsme si opět povídali hlavně o filmaři Luciu Fulcim, ale nejen o něm.

Silvia Collatina (2011).

Začínala jsi jako herečka v raném dětském věku pěti let. Jak ses dostala k televizi a posléze i k filmu a vybírali si tě režiséři nebo producenti?

Začínala jsem velmi brzy, když mi bylo zhruba pět a půl roku. Jedna přítelkyně mé matky měla dvě dcery, které již vystupovaly televizních reklamách a představila mě a mou sestru jejich agentce, která se pak zastupovala i nás.

Jednu z prvních filmových rolí jsi dostala v dobrodružném filmu Řeka velkého kajmana (1978) Sergia Martina. Jak vzpomínáš na spolupráci s režisérem Martinem a exotické lokace filmu?

Zúčastnit se natáčení filmu Il fiume del grande caimano (Řeka velkého kajmana, 1978) byla, zejména z pohledu malého děvčátka, šílená zkušenost, ale i velký zážitek. U Sergia Martina si vzpomínám, že se nikdy nenaštval a byl skutečný gentleman, stejně jako zbytek filmového štábu. Všichni na mě byli velmi milí. Lokace byly úžasné a velmi divoké a ačkoliv jsem byla malá, tak jsem si uvědomovala, že většina zdejší populace žila opravdu v chudých podmínkách.

Proslavila ses zejména postavou přízračného děvčátka Mae Freudstein v hororu Dům u hřbitova (1981) Lucia Fulciho. Jak vzpomínáš na natáčení filmu a co na tebe zapůsobilo nejvíce?

Film Dům u hřbitova (Quella villa accanto al cimitero, 1981) mě v průběhu let velmi proslavil a musím říct, že ještě stále dnes je velmi oblíbený. Vzpomínám si dokonale na vše, jako by to bylo včera. Věc, která na mě zapůsobila nejvíce byly určitě speciální efekty, které jsem obdivovala. Konec konců jsem mohla v zákulisí sledovat vznik filmu a všech filmových triků.

Silvia Collatina ve filmu Dům u hřbitova. / Silvia Collatina nel film Quella casa accanto al cimitero (1981).

Ve filmu hraje klíčovou roli vila zvaná Ellis Estate House v Massachusetts v USA. Natáčel se Fulciho film i v interiérech domu nebo byly tyto scény realizovány v římských studiích a hřbitov byl skutečný nebo vytvořený pro film?

Exteriérové části se skutečně natáčely ve Spojených státech, zatímco všechny interiérové scény vznikaly ve studiích De Paolis v Římě. Hřbitov nebyl opravdový. Skutečná byla pouze vila, ale pouze její externí část.

Film končí symbolickou scénou, kdy Mary Freudstein odvádí dceru Mae a malého Boba Boyla lesní cestou pryč od strašidelného domu. Kam postavy odcházejí a je Bob v tento okamžik ještě živý nebo je již také přízrak?

Všichni se mě ptají na význam na konci filmu a mnozí mu přisuzují svou osobní interpretaci. Vím a cítím, že Lucio Fulci zamýšlel zachránit Boba od jisté smrti tak, že jsem ho musela vzít s sebou do světa mrtvých, kde bude žít navěky v mé blízkosti aniž by vyrostl. Zůstali jsme věčnými dětmi. Líbí se mi představa, že také dnes tady existuje paralelní dimenze Mae a Boba, kteří žijí navždy.

S režisérem Luciem Fulcim ses setkala ještě jednou při natáčení detektivního thrilleru Smrtící spona (1984). Byla role handicapovaného děvčátka obtížnější než role přízraku v předchozím filmu?

Ve Smrtící sponě (Murderock: Uccide a passo di danza, 1984) hraji dívku Molly na invalidním vozíku. Mae je poetická postava a hodný a záhadný přízrak, kdežto Molly je rozmazlené a zákeřné děvčátko, která ve skutečnosti v sobě ukrývá velkou křehkost vycházející z jejího handicapu. Je to osamělá adolescentní dívka se svými fantaziemi a zájmy a pokouší se překvapovat svou pečovatelku krutými afektovanými narážkami, jako by chtěla ublížit ostatním za všechno zlé, které sama prožívá. V některých ohledech mi připadá něžná. Nejspíše nebylo obtížné zahrát žádnou z těchto dvou postav, protože obě mají i něco ze mě: jemnost a altruistickou povahu a na druhé straně i lásku k hrůzostrašnému. Jedinou objektivní komplikací bylo u Molly používat invalidní vozík.

Režisér Lucio Fulci, kameraman Sergio Salvati a herci Giovanni Frezza a Silvia Collatina při natáčení scény z filmu Dům u hřbitova. / Il regista Lucio Fulci, il direttore della fotografia Sergio Salvati e attori Giovanni Frezza e Silvia Collatina durante le riprese di una scena dal film Quella villa accanto al cimitero (1981).

Ve filmech Lucia Fulciho často vystupují dětské postavy a režisér tak často spolupracoval s dětskými herci. Jaký byl Fulci jako režisér a osobnost a jaký měl vztah k dětským hercům?

Lucio Fulci byl jako režisér přísný na všechny a určitě nešetřil ani děti, ale na rozdíl od dospělých potřísněných hříchy je shledával více nevinnými a ovladatelnými a byl tedy méně tvrdý a striktní. Dosáhl vždy toho, co chtěl, aniž by musel být příliš afektovaný, a ani u mě a Giovanniho Frezzy nepřipouštěl žádné ústupky. Ale nedělal nám žádné problémy. Pro nás byl jako učitel ze školy a měl velký respekt, přičemž se z nás snažil dostat jen to nejlepší, jak zamýšlel. Slyšet ho říct po nějaké scéně “dobře!” bylo pro nás velkou odměnou.

Po druhém filmu Lucia Fulciho jsi zcela opustila práci pro film a televizi. Proč jsi odešla z prostředí podívané a co jsi v následujících letech dělala?

Nabídli mi velmi důležitý film v mezinárodní produkci a na castingu mě vybrali. Pokud si dobře vzpomínám – bylo mi asi třináct let – došlo k nedorozumění s agentem, a přestože jsem již byla v hereckém obsazení, byli jsme nakonec staženi. Pak se mé zájmy, stejně jako u všech, zaměřily na školu a období adolescence. Promarněná příležitost mě upřímně stále ještě mrzí.

Vytvořila jsi jen několik rolí, ale ve slavných a kultovních filmech. Které z nich jsou v Itálii a zahraničí nejoblíbenější a jaké máš postavení u filmových fanoušků?

Ano, to je pravda, jen několik, ale dobrých a nejen v Itálii, ale zejména v zahraničí. Filmy, které jsem natočila – zejména Dům u hřbitova – zůstaly v srdci fanoušků, kteří ještě dnes projevují filmu, Luciu Fulcimu a postavám Mae a Bobovi velký obdiv a to mě dělá velmi šťastnou a všem za to děkuji. Mám mnoho fanoušků z různých částí světa, ale chtěla bych zdůraznit, že jsem v první řadě fanouškem hororu a jsem tedy jako vy všichni. Dojímá mě dívat se na tyto filmy z minulosti a líbí se mi sdílet tuto vášeň zejména s těmi osobami, které jsou podivné jako já sama!

Silvia Collatina běhen natáčení filmu Dům u hřbitova. / Silvia Collatina durante le riprese del film Quella villa accanto al cimitero (1981).

Fotografie pocházejí ze soukromého archivu Silvie Collatiny.

Ho contattato per la prima volta l’attrice Silvia Collatina (*1972) nel 2009, e da allora abbiamo occasionalmente scritto della sua collaborazione con il regista Lucio Fulci. Su questo argomento mi sono soffermato principalmente anche nella nostra intervista per il mio blog, perché è l’ambito del suo lavoro di attrice più ricercato da i fan, collezionisti, ma anche storici del cinema. Silvia è diventata particolarmente famosa per il ruolo della bambina spettrale Mae Freudstein nel film horror di Fulci Quella villa accanto al cimitero (1981), che ho visto per la prima volta da adolescente in una videocassetta e poi in un programma televisivo a tarda notte. Silvia non è solo un’attrice bambina di cult e di fama internazionale, ma anche un’ammiratrice e collezionista appassionata di film horror. È molto aperta e accogliente con i suoi fan ed è spesso ospite di festival di film horror in Italia e all’estero. Io e Silvia abbiamo parlato ancora principalmente del regista Lucio Fulci, ma non solo di lui.

Silvia Collatina a britská herečka Catorina MacColl. / Silvia Collatina e la attrice britannica Catorina MacColl (2023).

Hai iniziato come attrice nella prima infanzia, all’età di cinque anni. Come sei arrivato alla televisione e poi al cinema e ti sceglievano registi o produttori per i ruoli?

Ho iniziato molto presto, a circa 5 anni e mezzo. Una amica di mia madre aveva due figlie che già facevano delle pubblicità televisive e ha presentato me e mia sorella alla loro agente, che poi è diventata anche la nostra.

Hai ottenuto uno dei tuoi primi ruoli cinematografici nel film d’avventura Il fiume del grande caimano (1978) di Sergio Martino. Come ricordi di aver lavorato con il regista Martino e delle location esotiche del film?

Partecipare al film Il fiume del grande caimano (1978) è stata un’esperienza pazzesca, specie vista con gli occhi di bambina. Una grande emozione. Di Sergio Martino ricordo la sua non si arrabbiava mai, un vero gentleman, così come il resto della troupe, erano tutti molto carini con me. Le locations erano stupende, molto selvagge ma, sebbene fossi piccola, mi rendevo conto che la maggioranza della popolazione viveva davvero con poche risorse.

Sei diventata famosa soprattutto per il personaggio della ragazza spettrale Mae Freudstein nel film horror Quella villa accanto al cimitero (1981) di Lucio Fulci. Quali hai ricordi sul set del film e cosa ti ha colpito di più?

Quella villa accanto al cimitero mi ha dato molta notorietà negli anni e devo dire che ancora adesso è molto amato come film. Io ricordo tutto perfettamente come fosse ieri. Sicuramente la cosa che più mi ha colpito erano gli effetti speciali che adoravo. Finalmente potevo vedere un film horror dietro le quinte e tutti i trucchi cinematografici.

Silvia Collatina a italský režisér Lamberto Bava. / Silvia Collatina e il regista italiano Lamberto Bava (2023).

Una villa chiamata Ellis Estate House nel Massachusetts, negli Stati Uniti, gioca un ruolo chiave nel film. È stato girato il film di Fulci anche negli interni della casa oppure queste scene sono state realizzate negli studi a Roma e il cimitero era reale o costruito per il film?

Le parti all’esterno naturalmente sono state girate negli States, mentre tutte le scene interne sono state girate negli Studios della De Paolis a Roma. Il cimitero era finto. Di vero era solo la villa ma la parte esterna.

Il film si conclude con una scena simbolica in cui Mary Freudstein conduce la figlia Mae e il piccolo Bob Boyle lungo un sentiero nel bosco lontano dalla casa stregata. Dove stanno andando i personaggi e Bob è ancora vivo o anche lui è un fantasma in questo momento?

Tutti mi chiedono il significato del finale del film e molti danno la loro interpretazione personale. Io so, sento che Lucio Fulci intendesse che per salvare Bob da morte certa ho dovuto portarlo con me nel mondo dei morti dove vivrà in eterno vicino a me senza crescere, eterni bambini. Mi piace pensare che anche adesso ci sta una dimensione parallela di Mae e Bob che vivono per sempre.

Hai incontrato ancora una volta il regista Lucio Fulci durante le riprese di giallo thriller Murderock: Uccide a passo di danza (1984). È stato più difficile interpretare il ruolo della ragazza disabile quello del fantasma bambinesco nel film precedente?

In Murderock: Uccide a passo di danza interpreto Molly una ragazza sulla sedia a rotelle. Mae è un personaggio poetico un fantasma buono e misterioso mentre Molly è una bambina viziata, perfida che in realtà nasconde una grande fragilità dovuta alla sua disabilità. E’ un’adolescente sola con le sue fantasie e i suoi hobby e cerca di stupire la sua baby sitter con frasi crudeli ad effetto come se volesse far del male agli altri per tutto il male che sente lei. Per certi versi mi fa tenerezza. Probabilmente non è stato difficile interpretare nessuno dei due personaggi perché hanno entrambi qualcosa di me: dolcezza e spirito di altruismo e dall’altra parte l’amore per il macabro. L’unica difficoltà oggettiva era usare per Molly la sedia a rotelle.

Silvia Collatina (2009).

I personaggi dei bambini compaiono spesso nei film di Lucio Fulci e il regista così ha spesso collaborato con attori bambini. Com’era Fulci come regista e come personaggio, e quale era il suo rapporto con gli attori bambini?

Lucio Fulci è stato un regista esigente con tutti e non certo risparmiava i bambini, solo che a differenza degli adulti ormai macchiati di peccato li vedeva più innocente e gestibili e quindi era meno rigido e severo. Otteneva quello che voleva senza essere troppo sdolcinato e anche con me e Giovanni Frezza non faceva sconti di pena. Ma a noi non creava grandi problemi, per noi era come un maestro di scuola e andava rispettato, cercando di dare il massimo da noi stessi come voleva. Fargli dire “bene!” dopo una scena era per noi molto ricompensante.

Dopo il secondo film di Lucio Fulci hai abbandonato completamente il lavoro per il cinema e la televisione. Perché hai lasciato il mondo dello spettacolo e cosa hai fatto negli anni successivi?

Avevo in ballo un film molto importante di produzione internazionale ed ero stata presa. A quanto ricordo – avevo circa 13 anni – ci fu un malinteso con l’agente e sebbene fossi nel cast ci siamo ritirati. Poi i miei interessi si sono focalizzati sulla scuola e ad essere una adolescente come tutti. Francamente me ne pento ancora…

Hai creato soltanto pochi ruoli, ma in film famosi e di cult. Quali di loro sono i più popolari in Italia e all’estero e qual è il tuo status di attrice tra gli appassionati di cinema?

E’ vero pochi ma buoni e non sono in Italia ma soprattutto all’estero. I film che ho fatto – Quella villa accanto al cimitero in primis – sono rimasti nel cuore dei fans che ancora oggi provano ammirazione per il film, per Lucio Fulci e per Mae e Bob e di questo sono felicissima e ringrazio tutti. Io ho molti fans di varie parti del mondo ma voglio sottolineare che io sono innanzitutto una fan horror e quindi sono come tutti voi, mi emoziono a vedere questi film del passato e mi piace condividere questa mia passione con le persone, specie e sono bizzarre come me!

Silvia Collatina (2011).

Le foto provengono dall’archivio privato di Silvia Collatina.