Rozhovor s režisérem a scenáristou Luigim Cozzim / L‘intervista con il regista e sceneggiatore Luigi Cozzi

Režisér, scenárista a spisovatel Luigi Cozzi (*1947) patří k těm osobnostem italské kinematografie a literatury, s nimiž jsem vedl nejdelší a nejpodrobnější rozhovory. Luigiho jsem poprvé kontaktoval v roce 2009, ale pravidelně jsme si začali psát až v roce 2010. Během našich konverzací jsme zjistili, že nás pojí mnoho společných zájmů i pohled na film a kulturu a stali jsme se přáteli. Jelikož je Luigi velkým znalcem, ale i tvůrcem sci-fi příběhů v literatuře i ve filmu, zaměřil jsem náš rozhovor pro můj blog zejména na tento populární žánr. Luigi měl v 80. letech možnost spolupracovat také s německým hercem Klausem Kinským a proto jsem jednu z otázek věnoval i tomuto tématu. Zná dobře i československý vědeckofantastický a trikový film, ale o tom se zde nedočtete. Povídali jsme si spíše o původních tvůrčích záměrech i kulturním pozadí jeho mezinárodně proslulých a divácky velmi úspěšných sci-fi dobrodružství.

Luigi Cozzi ve svém římském nakladatelství a obchodě "Profondo Rosso". / Luigi Cozzi in sua casa editrice e negozio romano "Profondo Rosso" (2014).

Začínal jsi jako autor sci-fi povídek a románů, které jsi publikoval časopisecky a později i knižně. Jaký je tvůj vztah k tomuto žánru a co tě na něm nejvíce oslovuje?

Vždy jsem miloval sci-fi, jak filmové, tak i literární již od doby, kdy jsem byl malý chlapec a ještě stále dnes tento žánr miluji, ačkoliv se mezitím – stejně jako svět – velmi změnil. Preferuji sci-fi z 50. a 60. let, ten současný se mi moc nelíbí.

V tomto žánru jsi debutoval také jako režisér filmem Tunel pod světem (1969). Do jaké míry film vychází ze stejnojmenné povídky Frederika Pohla a čím na tebe povídka zapůsobila?

Il tunnel sotto il mondo (Tunel pod světem, 1969) je nádherný příběh, který o dobrých třicet let předběhl film Truman Show (The Truman Show, 1998) Petera Weira. Adaptoval jsem povídku pro film, ale nemohl jsem být věrný všemu, co se v příběhu vyskytuje, protože jsme neměli dostatečný rozpočet k tomu, abychom mohli nápady realizovat. Můj film byl natočen za pouhé čtyři dny.

Tvé scenáristické počátky jsou spojeny také s Dariem Argentem. Při jaké příležitosti jste se potkali a jak došlo k následující spolupráci?

Byl jsem novinářem a šel jsem udělat rozhovor s Dariem Argentem poté, co jsem viděl jeho první film Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru (L’uccello dalle piume di cristallo, 1969), který mě velmi uchvátil. Poznali jsme se, zjistili jsme, že jsme velmi sladěni a stali jsme se přáteli. Jsme přáteli ještě dnes po padesáti letech.

Luigi Cozzi a britská herečka Caroline Munro při natáčení filmu "Hvězdná srážka". / Luigi Cozzi e l'attrice britannica Caroline Munro durante le riprese del film "Scontri stellari oltre la terza dimensione" (1977).

S výjimkou několika filmů jsi zůstal žánru sci-fi věrný v téměř celé tvé tvorbě. Jaký měl tento žánr kulturní postavení v Itálii v 70. a 80. letech a do jaké míry mu byli producenti nakloněni?

Dělat sci-fi film v Itálii bylo a stále ještě dnes je téměř nemožné. Producenti tento žánr neznají a nezajímá je. Mé sci-fi filmy Hvězdná srážka (Scontri stellari oltre la terza dimensione, 1977) a Herkules (Hercules, 1982) nebyly ve skutečnosti produkovány Italy, ale naopak americkými společnostmi. Vetřelci na Zemi (Contamination, 1980) byl sci-fi film odlišný od Hvězdné srážky a Herkula, protože byl produkován Italy a měl tedy k dispozici malý rozpočet, se kterým jsem mohl vytvořit jen několik speciálních optických efektů. Důsledkem této skutečnosti jsem musel natočit sci-fi příběh zasazených do všední reality a založený mnohem více na napětí než podívané.

Tvůj film Hvězdná srážka (1978) mnozí filmoví kritici a publicisté zcela nesmyslně považují za imitaci Hvězdných válek (1977) Georgeho Lucase. Jaký byl tvůj skutečný tvůrčí záměr a na jaké filmové a kulturní zdroje se odkazuješ?

Hvězdná srážka vznikla, protože producent chtěl udělat imitaci Hvězdných válek. Já jsem se ale pokusil od Hvězdných válek zcela odtrhnout jak jen to bylo možné a místo toho jsem udělal spíše film typu “Sindibád letí do vesmíru”. Skutečnost, že se Hvězdná srážka stala ve Spojených státech i v mnoha evropských zemích kultovním filmem potvrzuje, že se nejedná o imitaci, ale autonomní podívanou velmi vzdálenou od snímku Georgeho Lucase.

V 80. letech jsi prolínal sci-fi i s hororem nebo fantasy, třeba v mytologických příbězích o Herkulovi. Jak vnímáš spojení těchto žánrů a jaké měly tyto filmy ohlas u publika?

Hvězdná srážka a můj první Herkules byly velmi dobře přijaty publikem a měly úspěch mezinárodního významu. Jsou to dva filmy pojaté jako čisté sci-fi, i když jsem v Herkulovi propojil žánr s antickou mytologií v její ryzí podstatě. Oba snímky se líbily především publiku v USA, kde několik týdnů patřily k finančně nejúspěšnějším filmům.

Luigi Cozzi a britská herečka Caroline Munro. / Luigi Cozzi e l'attrice britannica Caroline Munro (2016).

Během 80. let jsi režíroval některé části filmů o upíru Nosferatovi a námořníku Sindibádovi, ale nebyl jsi uveden v titulcích. Jak ses k těmto projektům dostal a proč bylo do obou projektů zapojeno více režisérů?

Byl jsem profesionál a měl jsem nastarosti speciální efekty ve filmech, které režírovali jiní tvůrci jako například Phenomena (Phenomena, 1984) Daria Argenta nebo Upíři v Benátkách (Nosferatu a Venezia, 1986) Augusta Caminita. Když pak viděli, že jsem na natáčení k dispozici, tak mě občas požádali, abych natočil nějakou malou scénu a nakonec převzal funkci režiséra druhého štábu, což je věc, která se ve filmu dělá velmi často. Sinbad of the Seven Seas (Sindibád sedmi moří, 1986) je oproti tomu odlišná záležitost. Film jsem napsal já a měl jsem ho také režírovat, ale když mě zavolali, abych ho začal natáčet, byl jsem pracovně vytížený a film skončil v rukou Enza G. Castellariho, který ho proměnil v pětihodinový televizní seriál. Když však televize seriál odmítla uvést, producenti se na mě obrátili, abych zredukoval pět hodin podívané sestříhaných Castellarim na pouhých devadesát minut a udělal z něho běžný celovečerní film. Natočil jsem tehdy nové scény s přepracovaným vyprávěním a vložil jsem do nich velké množství speciálních optických efektů. Pak následovala práce na střihu a odevzdal jsem hotový film společnosti Cannon, které se výsledek v mém pojetí líbil a tak byl pětihodinový televizní seriál nakonec distribuován pouze jako běžný devadesátiminutový film.

V prvním ze zmíněných filmů hraje hlavní roli německý herec Klaus Kinski. Jaký byl jako herec a osobnost a proč se u filmu vystřídalo několik režisérů?

Klaus Kinski byl mimořádný herec, ale měl velmi složitý charakter a s téměř všemi se zuřivě rozhádal. Já jsem velmi klidný a mám velkou trpělivost, takže jsem s ním nikdy neměl žádný problém. Pracovalo se nám spolu dobře, ale u ostatních jsem ho často viděl dělat opravdu nepříjemné věci. Někdy zcela ztrácel kontrolu nad sebou samým i tím, co dělal a říkal. Ale když hrál, tak byl vynikající. Kinski měl spory a hádky s různými členy štábu, protože je zcela bezdůvodně urážel a ubližoval jim. Když režisér Mario Caiano zdvořile požádal Kinského, aby si pospíšil, hodil po něm zrcadlo, v němž si kontroloval maskérské líčení, čímž pozastavil natáčení filmu. Enzo G. Castellari připravil pouze odlišnou a výpravnější verzi filmu, od níž pak producent nakonec zcela upustil. Jak Maurizio Lucidi, tak i Castellari s Kinským vůbec nenatáčeli. Pracovali pouze s jeho dvojníkem dávno předtím než Kinski přijel do Itálie. Producent filmu Augusto Caminito nahradil Caiana na postu režiséra poté, co Kinski odmítl s jakýmkoliv dalším italským režisérem spolupracovat.

Už jsem zmínil filmovou kritiku, která v Itálii zejména v 60. až 80. letech často odsuzovala a útočila na populární žánry. Co si myslíš o filmové kritice a jak vnímáš její moralistické a estetické předsudky?

Nikdy jsem se nezajímal o italské kritiky, kteří pohlíželi na sci-fi vždy velmi snobsky, a nezajímají mě ani teď. Nepíši ani nerežíruji filmy pro kritiky, ale pro publikum a fanoušky žánru a ti mi vždy věnovali velkou pozornost.

Luigi Cozzi a americký režisér Tim Burton. / Luigi Cozzi e il regista americano Tim Burton (2003).

 

Fotografie pocházejí ze soukromého archivu Luigiho Cozziho.

Il regista, sceneggiatore e scrittore Luigi Cozzi (*1947) appartiene tra le personalità del cinema e della letteratura italiana con cui ho guidato le interviste più lunghe e approfondite. Ho contattato Luigi per la prima volta nel 2009, ma solo nel 2010 abbiamo iniziato a scriverci regolarmente. Durante le nostre conversazioni, abbiamo scoperto di condividere molti interessi e punti di vista comuni sul cinema e sulla cultura, e siamo diventati amici. Dato che Luigi è un grande conoscitore, ma anche un creatore di storie letterarie e cinematografiche di fantascienza, ho concentrato la nostra intervista per il mio blog soprattutto su questo genere popolare. Negli anni '80 Luigi ha avuto anche l’opportunità di lavorare con l’attore tedesco Klaus Kinski e per questo motivo ho dedicato una delle domande a questo argomento. Conosce anche i film di fantascienza e di trucchi del cinema cecoslovacco, ma di questo non ne leggerete in questa intervista. Abbiamo parlato piuttosto delle intenzioni creative originali e dello sfondo culturale delle sue avventure fantascientifiche, famose a livello internazionale e di grande successo.

Luigi Cozzi a italský režisér Lamberto Bava. / Luigi Cozzi e il regista italiano Lamberto Bava (2011).

Hai iniziato come autore di racconti e romanzi di fantascienza, che hai pubblicato nelle riviste e più tardi come libri. Qual è il tuo rapporto con questo genere e in che cosa ti affascina di più?

Ho sempre amato la fantascienza, sia cinematografica che letteraria, sin da quando ero un ragazzino e la amo ancora oggi, anche se nel frattempo la fantascienza, come il mondo, è molto cambiata. Io preferisco quella degli anni ‘50 e ‘60, mi piace poco quella di oggi.

In questo genere hai esordito anche come regista con il film Il tunnel sotto il mondo (1969). In che misura il film è basato sull’omonimo racconto di Frederik Pohl e che effetto ha avuto su di te questa storia letteraria?

Il tunnel sotto il mondo (1969) è un bellissimo racconto che anticipava di una buona trentina di anni The Thruman Show (1998) di Peter Weir. Io l’ho adattato sullo schermo, ma non ho potuto essere fedele del tutto alla storia perché non avevamo il budget sufficiente per poterlo fare. Il mio film è stato girato solo in 4 giorni.

I tuoi esordi come sceneggiatore sono legati anche con Dario Argento. In quale occasione vi siete incontrati e come è nata la successiva collaborazione?

Ero un giornalista e sono andato a intervistare Dario dopo aver visto il suo primo film, L’uccello dalle piume di cristallo (1969), che mi aveva entusiasmato. Ci siamo conosciuti, ci siamo trovati molto in sintonia e siamo diventati amici, lo siamo ancora oggi dopo cinquant’anni.

Luigi Cozzi a italský režisér Dario Argento. / Luigi Cozzi e il regista italiano Dario Argento (2014).

Ad eccezione di pochi film, sei rimasto fedele al genere fantascientifico in quasi tutti i tuoi lavori. Qual era lo status culturale di questo genere in Italia negli anni ‘70 e ‘80 e in qual misura erano i produttori favorevoli per questo tipo di spettacolo?

Fare film di fantascienza era e lo è ancora oggi quasi impossibile qui in Italia. I produttori non conoscono il genere e non gli interessa. Infatti i miei film di fantascienza come Scontri stellari oltre la terza dimensione (1977) ed Hercules (1982) non sono stati prodotti da italiani bensì da società americane. Contamination (1980) è stato un film di fantascienza diverso da Scontri stellari oltre la terza dimensione ed Hercules perché è stato prodotto dagli italiani e quindi aveva un budget piccolo a disposizione e potevo fare ben pochi effetti ottici speciali. Di conseguenza ho dovuto girare una storia di fantascienza ambientata ai giorni nostri e basata molto di più sulla suspense che sulla spettacolarità.

Molti critici e pubblicisti cinematografici considerano insensatamente il tuo film Scontri stellari oltre la terza dimensione (1977) un’imitazione di Guerre stellari (1977) di George Lucas. Qual è stata tua intenzione creativa reale e a quali fonti fai riferimenti cinematografici e culturali?

Scontri stellari oltre la terza dimensione è stato fatto perché il produttore voleva fare un’imitazione di Guerre stellari (Star Wars, 1977) di George Lucas. Io però ho cercato di staccarmi il più possibile da Guerre stellari e ho fatto invece una sorta di “Sinbad goes to space”. Il fatto che Scontri stellari oltre la terza dimensione sia diventato un film cult negli Stati Uniti e in molti parti dell’Europa conferma che non era un’imitazione ma un’opera autonoma e ben diversa da quella di Lucas.

Negli anni ‘80 combinavi la fantascienza con l’horror o il fantasy, ad esempio nelle storie mitologiche su Ercole. Come percepisci la combinazione di questi generi e come hanno avuto questi film risonanza tra il pubblico?

Scontri stellari oltre la terza dimensione e il mio primo Hercules sono stati accolti benissimo dal pubblico, sono diventati un successo di portata mondiale. Sono due film di pura fantascienza, anche se in Hercules l’ho mischiata con la mitologia più classica. Sono piaciuti tantissimo in modo particolare al pubblico degli Stati Uniti d’America, dove sono stati in testa per diverse settimane alle classifiche degli incassi.

Luigi Cozzi, italský režisér Michele Soavi a filmový historik Manlio Gomarasca. / Luigi Cozzi, il regista italiano Michele Soavi e lo storico del cinema Manlio Gomarasca (2017).

Durante gli anni ‘80 hai diretto anche alcuni parti dei film con eroi come Nosferatu il vampiro e Sinbad il marinaio, ma non sei stato accreditato nei titoli dei entrambi film. Come sei entrato in questi progetti e perché c’erano necessari altri registi per le riprese?

Io ero un professionista e ho curato effetti speciali per vari film diretti da altri, quali per esempio Phenomena (1984) di Dario Argento e Nosferatu a Venezia (1986) di Augusto Caminito. Poi, visto che ero a disposizione su quei set, ogni tanto mi chiedevano anche di girare qualche piccola scena, come ho fatto, agendo da regista della seconda unità, che è una cosa che si fa molto di frequente nel cinema. Sinbad of the Seven Seas (1986) invece è una faccenda diversa. L’ho scritto io e dovevo anche dirigerlo, ma quando mi hanno chiamato a farlo ero impegnato e allora il film è stato messo nelle mani di Enzo G. Castellari, che l’ha trasformato in un serial televisivo di 5 ore. Quando però la televisione l’ha rifiutato, i produttori si sono rivolti a me affinchè riducessi le 5 ore montate da Castellari a solo 90 minuti facendolo diventare quindi un film normale. Io allora ho girato delle nuove scene di raccordo e ho aggiunto anche una grande quantità di effetti speciali ottici, seguendo poi tutto il lavoro di edizione e consegnandolo alla fine alla Cannon, cui quello che avevo fatto è piaciuto e così il serial televisivo di 5 ore è stato distribuito solo come un film normale di 90 minuti.

Nel primo dei film citati il ruolo principale è interpretato dall’attore tedesco Klaus Kinski. Lo hai incontrato durante le riprese e com’era come attore e personalità?

Klaus Kinski era un attore straordinario, ma aveva un carattere molto difficile, litigava furiosamente con tutti o quasi. Io sono molto calmo e ho una grande pazienza, così non ho avuto mai nessun problema con lui, lavoravamo bene insieme, però con gli altri l’ho visto fare cose spesso davvero spiacevoli. Perdeva a volte proprio il controllo di sé e di quello che faceva e diceva. Ma quando recitava era grandissimo. Kinski aveva liti e scazzi con vari membri della troupe, perchè li insultava e li trattava malissimo senza alcuno motivo. Con regista Mario Caiano in quanto aveva osato invitarlo gentilmente a sbrigarsi e allora Klaus gli ha tirato addosso lo specchio con cui si stava controllando il trucco, provocando la sospensione delle riprese del film. Enzo G. Castellari ha solo preparato una differente e più spettacolare versione del film, però poi abbandonata dal produttore. Sia Maurizio Lucidi che Castellari non hanno mai girato con Kinski, loro hanno lavorato al film solo con controfigure molto tempo prima che Kinski arrivasse in Italia. Augusto Caminito, il produttore del film, ha sostituito Caiano quando Kinski si è rifiutato di lavorare con qualsiasi altro regista italiano.

Ho già menzionato critica cinematografica, che in Italia, soprattutto negli anni Sessanta – Ottanta, ha spesso condannato e attaccato i generi popolari. Cosa pensi della critica cinematografica e come percepisci i pregiudizi moralistici ed estetici dei critici?

Non mi sono mai curato della critica italiana, che ha sempre guardato la fantascienza con la puzza sotto il naso, né me ne occupo ora. Io non scrivo né dirigo film per la critica ma per il pubblico e gli appassionati del genere, e quelli mi hanno sempre seguito con attenzione. 

Luigi Cozzi s filmovým oceněním. / Luigi Cozzi con un premio cinematografico (2015).

 Le foto provengono dall'archivio privato di Luigi Cozzi.